(pověst ze sbírek Františka Müllera, z knihy Evy Eliášové Pověsti z vizovických hor)
Malá osada Vizovice vznikla ve starých dobách pod opevněným hradiskem vizovského vladyky. Od něho také dostala jméno. Vládyka se prý jmenoval Vizov nebo snad také Viza.
Do dějin byly Vizovice poprvé zapsány roku 1261. Tehdy se proslavily klášterem ve Vizovských horách.
Majitelem Vizovských hor byl v té době mocný pán Smil ze Střílek a na Brumově, praotec krále Jiřího z Poděbrad. Smil býval i královským kastelánem na brumovském hradě a majitelem celého panství brumovského a světlovského.
Bohatý a mocný pán jihovýchodní Moravy jednou projížděl na koni hlubokými lesy. Dojel až k osadě Vizovské. U cesty na kraji lesa rostl šípkový keř a na něm kvetla nádherná růže, která upoutala jeho oči. Takové krásné růže je škoda v divokých křovinách, řekl si Smil, jakou radost by z ní měla moje žena. Utrhl růži a vložil ji do kožené torby.
Když se vrátil domů na brumovský hrad, pravil ženě Bohuvlastě: „Abys věděla, že na tebe všude myslím, přivezl jsem ti to nejkrásnější, co jsem na svých cestách našel“.
Otevřel torbu, ale ke svému velkému úžasu viděl, že růže tam není. Bohuvlasta se zarmoutila. Pana Smila to mrzelo a stále se díval do prázdné torby. „Že bych ji ztratil? Půjdu ji hledat, abys věděla, že mluvím pravdu.“
Druhý den časně ráno sedl na bělouše a jel zpátky k Vizovicím. Hledal však nadarmo, růži nenašel. Dojel až k šípkovému keři. Jaké bylo jeho překvapení! Uviděl tam jinou, ještě krásnější růži. Bál se jí utrhnout. Vrátil se domů bez růže a oznámil tu podivnou zprávu ženě. Oba byli toho názoru, že je to znamení Boží.
Proto na tom místě, kde rostly krásné růže, dali zbudovat kostel s klášterem. Nazvali jej „Rosa Mariae“, což znamená „Růže Mariina.“ Kostelík patřil k nejstarším stavbám ve Vizovických horách. Tehdy tam kostela nebylo široko daleko. Ale války v 15. století zpustošily kraj a zničily i starobylý kostel, vystavěný v románském slohu.
